Vyprávění pana K. Gaury
SOKOLSKÝ ODBOJ V ŠENOVĚ (1939-1945)
Ve vzpomínkách, nezadržitelně a trvale se vracejících k hřejivým místům, v nichž jsem prožil necelá tři léta v rodině upřímných a navýsost aktivních a zanícených sester a bratří šenovského Sokola, do popředí vystupuje jejich nevšední elán, zejména když v současné době na každém kroku pozorujeme nezájem, všeobecný pokles odpovědnosti k sobě a společnosti.
Pracovat pro veřejnost byla pro mě samozřejmě potřeba. Tak nás k tomu vedli na těšínském gymnáziu, když jsme se se svým třídním profesorem Plachtem zúčastňovali jeho přednášek jako promítači filmů při národním uvědomování těšínského lidu a při obnovování historické paměti.
V tom jsem pokračoval, jakmile jsem začal učit na Těšínsku. V Dolních Bludovicích jsem vedl žáky, v Matici hrál divadlo — to byla samozřejmě náplň veřejné činnosti mladého učitele. Po “Mnichovu” jsem byl demobilizován dne 28. října 1938 u pěšího pluku 8. Slezského a právě tehdy mě získal ředitel školy R. Jirásko jako odborného učitele pro měšťanskou školu, přemístěnou po okupaci Těšínska z Dolních Bludovic do Šenova. Přijal jsem jeho pozvání rád. Mohl jsem uvolnit důstojnický byt v Místku svému bratrovi, který byl nucen opustit rodiče na zabraném území, aby dokončil gymnázium v Místku, a pak také být v blízkosti provdané sestry v Bašce.
Poměry na měšťanské škole v Šenově nebyly růžové. Nedostatek učeben — učilo se v budově obecné školy u kostela, na Horakůvce, obecním úřadě a v sále restaurace naproti poště. Škola ani zpočátku nebyla ministerstvem školství povolena, což se uskutečnilo teprve po delším jednání na žádost obce a okresu. Učitelé byli nuceni putovat z jedné učebny do další, výbava pomůcek byla minimální — nepodařilo se vše evakuovat. Pod vlivem deprimujících událostí po Mnichovu, okupaci pohraničí a části Těšínska docházelo ke ztrátě sebedůvěry a vůbec důvěry k západním velmocem, zrazujícím dosavadní jistoty našeho mladého státu a přisluhujícím hitlerovskému Německu — to vše se hluboce promítalo do myšlení a konání malověrných lidí. Bylo zapotřebí obnovit nadšení každodenní prací a zdá se mi, že při styku s dětmi, které z okupovaného území docházely do školy, jen aby pokračovaly v mateřském jazyce na šenovské měšťance, se vracela ztracená důvěra — v dětech žila naděje, věčná touha člověka žít pro národ v plodné vlastenecké činnosti.
Karel Gaura stojící pátý zprava, Kopidlovský stojící třetí zprava, Maňovský stojící sedmý zprava, Jirásko sedící čtvrtý zleva, Maceček sedící čtvrtý zprava.
Měl jsem svízelnou situaci, abych ze svého platu mohl vydržovat bratra, když rodiče zůstali na zabraném území a polská okupační vláda jim odmítla starobní důchod. Měli malé hospodářství a v roce 1938 se urodilo hodně ovoce, takže jeho prodejem kryli potřebné rodinné výdaje. To jsem hodnotil jako průvodní jevy nejisté doby, vždyť podobných případů bylo na tisíce. Bylo zapotřebí se neprodleně se vším vyrovnat, napřímit páteř, soustředit se na své malé vlastence ve školních lavicích a obnovit zájem o veřejnou činnost, přerušený tragickými politickými událostmi podzimu 1938. Byl to místní Sokol, funkce vzdělavatele — rozuzlení, jediné východisko, práce pro celek ve výboru složeném z nadšených vlastenců, pro něž slovo znamenalo čin. Činorodost, zodpovědnost, svědomitost — mravní hodnoty, vlastní šenovským sestrám a bratřím. Doba vyžadovala, aby mezi funkcionáři a členy vládla atmosféra příkladné jednoty a bratrství, zvláště když další otřesné události nastoupily se vznikem protektorátu a hranici obsadila nacistická pohraniční policie, složená vesměs z členů SS. V této době jsem se již zcela zapojil do práce v Sokolu, v ní jsem totiž spatřoval pokračování své činnosti ve škole. Setkával jsem se s bratrem Maňovským, Wünschem, Macečkem a se sestrou Vlastou — to byly pro mě vzory a jako nejmladší mezi nimi jsem u nich nacházel pochopení a pomoc při uskutečňování vzdělavatelské činnosti.
Osobní starosti přitom neubývaly. Bratr po maturitě pobýval u mě; žili jsme, jak nám stačil můj plat a potravinové lístky, v podnájmu u Frankové v domě pana Vaška. Zatím v letním období se dokončoval maskovací manévr spojený se zaražením kůlů podél celé hraniční čáry a dosavadní přátelství mezi Beckem a Hitlerem se rozpadlo po provokativních požadavcích Německa na koridor.
Naše obec se stala průchozím územím pro politiky a československé letce. Na doporučení odborného učitele Ad. Kubiny jsem pomáhal při několika přechodech, naposledy letce kapitána Nováka z Brna, cestou vedoucí od hasičské zbrojnice k úžlabí a na polskou stranu. Do Polska prchalo také židovské obyvatelstvo, všem se však nepodařilo zachránit, nacistická policie je přechodně internovala v Larischově zámku.
Práce v Sokole bez přerušení pokračovala, i když další rány dopadaly. Dne 1. září přišel začátek druhé světové války po předchozím podpisu smlouvy mezi Moskvou a Berlínem, porážka a rozdělení Polska, v roce 1940 se snadnou kořistí nacistické válečné mašinérie stalo Dánsko, Norsko a v létě Francie. Bylo zapotřebí v těchto podmínkách pracovat se zvýšenou opatrností, aby se člověk nedostal do konfliktu s policejní jednotkou v obci, vystupující s vědomím své nadřazenosti nad lidmi neněmeckého slovanského plemena a bezpříkladnou nadutostí. Sám jsem ve své vzdělávací práci zažil velmi nepříjemné setkání s jedním z nich. Během proslovu před šikem jsem spatřil, že za oknem naslouchá policista. Proto jsem doporučil, aby okno zavřeli. Okamžitě vtrhnul do sálu a začal na mě řvát jako pominutý. Naštěstí zůstalo jen u toho.
Ve čtyřicátém roce se plně rozvíjela činnost ilegálních organizací, zejména Obrany národa, složené vesměs z bývalých československých důstojníků. Jako záložní důstojník jsem se i já zapojil. Oblastní velitel, odborný učitel K. Kupidlovský, mi přidělil velitelství obce Šenova s úkolem připravit rámcovou ilegální organizaci z místních vlastenců s veliteli tří družstev. Navázal jsem proto kontakt se známými sokolskými pracovníky — bratry Viertigrochovými a bratrem Petrem Žákem, kteří měli připravit tři družstva pro případ, že budou k dispozici zbraně a dojde k všeobecnému pozdvižení národa. Vše se mělo provést v hlubokém utajení.
Ilegální organizace narušovali nasazení konfidenti a také nepozornost při utajování písemných zpráv nejen ve vedení Obrany národa. Ostravskému gestapu se dostal do rukou materiál, na jehož základě začalo rozbíjet ilegální organizace. Postupně se dostalo do vězení celé okresní vedení, v červnu 1941 byl gestapem zatčen také oblastní velitel, odborný učitel Kopidlovský, a následovala řetězová reakce až na místní velitele. Vzdálil jsem se ze Šenova k rodičům, kde první prázdninový měsíc 1941 proběhl bez spojení se Šenovem. Teprve když jsem na počátku srpna přijel do Šenova, bylo mi sděleno, že mě hledalo gestapo. Opět jsem odjel k rodičům. Ostravské gestapo mě hledalo ve Vsetíně u bratra a u sestry v Bašce, nakonec se jeho příslušníci objevili dne 7. srpna 1941 v Bystřici [nad Olší]. Byl jsem zatčen a převezen na “krajzák” (věznice krajského soudu) v Ostravě, kdežto další funkcionáři Sokola — bratři Maňovský a Wünsche — byli zatčeni při hromadné likvidaci dne 8. října 1941. V Ostravě samovazba, výslechy Na Fifejdách… Snažil jsem se výslechy orientovat na Slezský odboj. Po měsíci byl celý frýdecký odboj převezen na garňák do Olomouce, odkud [byl převezen] po dvou týdnech do věznice ve Wohlau [dnešní Wołów]. Znovu samovazba, na cele výroba síťovek… V roce 1942 transport do Breslau [dnešní Wrocław], práce na uvolňování uzlů na motouzech použitých při vázání obilí, za trvalé zimy a při stále se snižujících dávkách jídel. Dorozumívání mezi spoluvězni –probíhalo– pouze v nočních hodinách pomocí morseovky, vyťukávané na zdi. Takto jsme se dozvídali o světě mimo, některé zprávy pronikly do vězení za návštěv nebo jinými cestami, například moták v zubní pastě. Současně v bezprostřední blízkosti v popravčí cele padaly hlavy vlastenců. Každý večer vězňové při návratu od soudu hlásili na strážnici výsledky a z blízkých cel bylo možno zaslechnout často “zum Tode”.
Rovněž naše skupina se dostala před Vánoci 1942 k soudnímu přelíčení a odsouzení. V roce 1943 následoval transport do Nisy, po určité době do Ostravy opět na krajzák a odtud do koncentráku na Veveří v Brně. To byla nejhrůznější doba, pod lidskou důstojnost obnažený lidský život, po dlouhé měsíce tělesně a duševně strádající, při denní porci krajíčku chleba a lžíci teplé vody s nedovařenými kousky tuřínu. Před propuštěním v roce 1943 [jsem strávil] měsíce v Kounicových kolejích v Brně.
Vlakem jsem se dostal k sestře do Bašky, léčil jsem se u MUDr. Mička ve Frýdku (působil do “Mnichova” v Bystřici), navštívil matku (otec zemřel po mém zatčení) a dal jsem do pořádku své věci v Šenově, které jsem před zatčením uschoval u Macečků. Díky řediteli měšťanky Jiráskovi jsem získal byt na Škrbni u pana Fuska a také zaměstnání v MSE v Mariánských Horách jako pomocný dělník ve skladu. Od té doby jsem se s nikým nestýkal, brzo ráno jsem vlakem odjížděl do Vítkovic a večer se vracel. Věnoval jsem se četbě a literární činnosti.
Osvobození Šenova jsem prožil s manželi Fuskovými, jimž patří poděkování za vše, co pro mě vykonali během nucené samoty. Pomohl jsem jim při odstraňování sutin z jejich zpustošeného domu a během května jsem se loučil s Šenovem.
Nový život, nové starosti, škola, Sokol, další studium…
Na závěr připojuji přesvědčení, že minulý bohatý život v sokolském Šenově bude pokračovat a přinese štěstí generacím věrným sokolským ideálům.
Dne 3. března 1995 Karel Gaura.
