Z historie knihovny

První zmínky  o knihách pocházejí z feudální doby, kdy knihovna patřila pánům Skrbenským z Hříště a nacházela se na zámku.  Obecní knihovna však vznikla až s uvědoměním vlasteneckým, díky lidem aktivním v osvětě.  První knihovnu v Šenově založil odbor Slezské Matice osvěty lidové. Spolková knihovna obsahovala v roce 1910 200  svazků vesměs cenných knih novějšího vydání.
Z časopisů byly k dispozici členstvu tyto tiskoviny: „Zvon, Vzdělání lidu, Slezan, Nový lid a Národní Politika“.  V roce 1920 byla z rozpočtu obecního vydání dána částka 1800 Kč na obecní knihovnu. Po ukončení přípravných prací a když k tomu byl pořízen potřebný nábytek, byla knihovna otevřena v červenci roku 1920.   Prvním knihovníkem, který vše připravil,  byl učitel Eduard Dyba.  Po jeho odchodu do Starých Hamer v roce 1920 převzal knihovnictví řídící učitel Jindřich Kožaný, který svou funkci zastával do roku 1923. V ní jej vystřídal řídící učitel Antonín Maceček .  Ten však záhy předal funkci knihovníka kolegovi, učiteli Karlu Rašíkovi. Učitel Rašík byl členem Místní osvětové komise  a vedl knihovnu deset let až do své tragické smrti 18. března 1933.  Dalším knihovníkem po něm byl Alois Vašíček. Ten v roce 1938 odpovídá na otázku –„Co schází knihovně?“ takto: „Vlastní místnost a nové knihy“.  „Knihovna v roce 1965 je ve stavení  pana Vaška č. p. 300,  ale místnost nevyhovuje.“ (zpráva z kroniky). S Aloisem Vašíčkem pracoval v knihovně od roku 1934 Arnošt Sládek, který převzal vedení knihovny někdy po roce 1938. V roce 1953 musela být zřízena pobočka lidové knihovny v Šenově-Sídlišti.  Patrně až po roce 1969 našly knihy trvalé místo v Šantarůvce (dnešní budova městského úřadu).  V roce 1969 měla knihovna už 10 980 svazků.  Arnošt Sládek vedl knihovnu až do roku 1978. Na místo vedoucí Místní lidové knihovny nastoupila  v roce 1978 Blanka Smyčková s pomocnou knihovnicí Helenou Kalousovou, která už pracovala v knihovně za minulého vedoucího pana Sládka.  

Vždy v  přelomových dobách byly knihy mezi prvními artefakty, které byly likvidovány, protože nesly paměť minulých časů. Tak tomu bylo jak ve století sedmnáctém, tak ještě dvakrát ve století  dvacátém.  Snad už knihy nebudou nikdy nikomu nepřítelem.

Navštivte Nás na Facebooku

X