Šenovské muzeum je nedílnou částí knihovny, což je patrné už z názvu – Knihovna & Šenovské muzeum. Historie muzea je mladá, proti jiným, starším, ale i tak si za dobu své existence dvou desetiletí dokázalo svůj význam vydobýt. Stále větší pozornosti se těší sbírkový fond, který vznikal z darů občanů a je už dnes úctyhodných rozměrů. Je umístěn ve stálé expozici v budově Staré školy, tak i ve „Stodole“, kde se nachází expozice nástrojů, přístrojů, nářadí a pomůcek, které naši předkové dříve nezbytně potřebovali a užívali. Některé exponáty jsou natolik zajímavé, že se nad nimi návštěvníci zastavují a táží se po jejich účelu. Tato expozice je plná zajímavostí.
Historie Šenovského muzea
Prvním historickým okamžikem byl 29. srpen 1998, kdy bylo Šenovské muzeum slavnostně otevřeno na šedesáti osmi metrech čtverečních v tehdejších prostorách knihovny (v mateřské škole na ulici Lipové). Tato první etapa muzea probíhala v tvořivém duchu přípravy nových výstav, besed a budování mrňavé stálé expozice o dějinách obce. Výsledkem víc než výborným bylo mj. také to, že každé školou povinné šenovské dítě získalo základní znalost a povědomí o dějinách obce.
Oficiálně byl zapsán název – Knihovna & Šenovské muzeum.
Druhým historickým okamžikem v poměrně mladé historii našeho muzea byl 30. srpen 2003, kdy muzeum společně s městem slavilo pět let své existence. K tomuto výročí nám byly naděleny nové prostory s plochou sto devadesát metrů čtverečních. Tato druhá etapa existence našeho muzea byla vedena především v duchu profesionalizace. Muzeum se stalo členem Asociace muzeí a galerií, zapsalo své sbírky do Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury. Ředitelka muzea p. Simona Slavíková absolvovala dva ročníky kurzu školy muzejní propedeutiky. Výstavy a besedy začaly probíhat také v rámci spolupráce s jinými muzei. Zaměstnanci muzea a členové Historicko-letopisecké komise začali navštěvovat muzejní konference, muzeum vydalo knihu p. Pašíka Historie města Šenova v datech. Muzeum začalo vydávat vlastní časopis Věstník a rozšířilo řady členů Historicko-letopiseckého aktivu. Nesmazatelně se zapsalo do širšího regionálního povědomí, a to nejen několika pořady v televizi – ať už v ČT či regionální televizi.
Dalším historickým mezníkem v dějinách muzea bylo 1. září 2007, kdy v rámci výstavy „Když si náš dědeček babičku bral“ proběhla mezinárodní výpůjčka. Muzeum sice již v předchozích letech uspořádalo dvě výstavy obrazů zahraničních autorů, ovšem v tomto případě se jednalo o výpůjčku svatebních saní hraběte Larische z 18. století z Muzea Ślaska Cieszyńskiego. Domnívám se, že jen zlomek malých muzeí typu našeho Šenovského muzea se může pochlubit mezinárodní spoluprací.
Oslavy 10 let existence muzea 30. srpna 2008 proběhly ve vskutku velkorysém duchu. Muzeum si k tomuto výročí nadělilo malou „pobočku“ ve formě malé výstavní síně tzv. Panské oratoři, která se nachází v kostele Prozřetelnosti Boží v Šenově. Šenovské muzeum a členové Historicko-letopiseckého aktivu byli také veřejně oceněni městem Šenovem pamětním listem „ Za zásluhy o rozvoj Šenova“. My všichni pracovníci, příznivci a milovníci muzea jsme toto považovali za další mezník v naší práci, směřující nejen k rozšiřování a zvelebení muzea, ale především k možnosti šířit nekomerční kulturu, pěstovat v lidech a především v dětech lásku k rodnému Šenovu.
Jistě mi milí čtenáři i drazí kolegové prominou, že jsem ve svém výčtu historických muzejních dějin nejmenovala tak význačné události, jakými bezesporu byly výstavy šenovského umělce pana Oldřicha Haroka nebo jedna z nejúžasnějších výstav zvaná „Henriette“, kterou pro naše muzeum vytvořil pan Zdeněk Šebesta. S každou úspěšnou výstavou či besedou bezesporu rostla prestiž naší instituce.
Posledním, a troufám si říct, v pravdě historicky nejdůležitějším mezníkem našeho muzea byl 2.duben 2009.
Naše muzeum se ocitlo v ohrožení, jelikož stávající prostory se ukázaly být potřebnými pro mateřskou školku a muzeum se tedy „díky“ těmto záměrům mělo stát „bezdomovcem“, či institucí zcela nepotřebnou, tedy zrušenou. V rámci „boje“ za naše Šenovské muzeum vyrazili pracovníci Šenovského muzea a knihovny společně se členy Historicko-letopiseckého aktivu a dalšími příznivci na zasedání městského zastupitelstva. Za účelem zviditelnění a podpory našich požadavků jsme na zastupitelstvo vkráčeli s obrovským transparentem, nesoucím stručný nápis „Knihovna a Šenovské muzeum“. Tento nebývalý počin za záchranu šenovské kultury byl, dle mého názoru, vskutku tím nejodvážnějším činem, kterou šenovská kultura pamatuje. A nejspíš udělal dojem i na místní zastupitele, kteří jednohlasně odsouhlasili další existenci muzea a za to jim patří velký historický dík. I když se dosavadní muzejní prostory smrskly na velikost „ Panské oratoře“ o rozloze cca 20 metrů čtverečních. A všem, kteří kráčeli se mnou – ředitelkou Knihovny & Šenovského muzea odvážně po boku, patří můj nesmírný obdiv a poděkování za statečnost.
A tak se naše muzeum dostalo do nové etapy, kterou pracovně nazývám „Muzeum bez muzea“. Je etapou, která se nese v duchu „znovuvzkříšení“ krátké a úspěšné šenovské muzejní slávy .
Simona Slavíková, ředitelka – Věstník Šenovského muzea 2008- 2009
Od roku 2009 se situace kolem muzea dost dramaticky měnila. Rok 2011 nezačal pro muzeum nijak optimisticky, protože situace s jeho dočasným uzavřením, které proběhlo v červnu roku 2009, se zdála neřešitelná. Výstavní prostor se „smrsknul“ do sice nádherných, leč stísněných prostor Panské oratoře kostela Prozřetelnosti Boží a muzejní depozitář se změnil na bizarní, velmi přeplněné skladiště, ve kterém se k naší „nemalé“ radosti zalíbilo malým polním hlodavcům, tedy myškám. Při pomyšlení, že se prohryžou k vzácným exponátům, bylo třeba jednat. Jako jediné možné řešení se jevilo nalezení dalších prostor pro vznik důstojného depozitáře. Kdo by u toho myslel na „nějakou činnost“, když se vše jevilo jako jasný signál k rezignaci.
Přesto jsme v naší vznešené oratoři uspořádali hned tři krásné výstavy (červen – Šenov ve fotografiích, srpen – Skrbenští na Šenově aneb Ze života šenovské šlechty, závěr roku – výstava obrazů Jaroslava Vilíma).
Nevhodný depozitář a absence vlastního výstavního prostoru nás však nepřestaly trápit. Jako schůdné řešení se jevil grant vypsaný euroregionem Bílé Karpaty, který zahrnoval rekonstrukci stávajícího depozitáře a nákup nového výstavního fundusu. Bohužel i přes veškerou snahu a spolupráci s městem Šenovem nevedlo ani toto naše úsilí k vytouženému cíli, tedy k vlastním výstavním prostorám.
Lidové pořekadlo, které nám říká“… v nouzi poznáš přítele,“ se v našem případě naplnilo, a to doslova. Ukázalo se, že malá dosavadní klubovna TJ Sokola v patře námi obývané a milované Staré školy by se mohla stát vhodným muzejním depozitářem. Jednání o uvolnění těchto prostor nebyla jednoduchá, ale členové TJ Sokol Šenov se ukázali jako opravdoví přátelé a pro realizaci myšlenky obnovení činnosti muzea byli ochotni přepustit nám tyto své prostory. „Heuréka!“ chtělo by se zvolat! Právě tento okamžik se stal pro další existenci muzea vskutku klíčovým!
Naše muzejní příznivce však nemohou na dlouho uspokojit pouze výstavy bez stálé expozice mapující dlouhé a zajímavé dějiny města Šenova. A tak se naše mrňavá, stálá expozice malého pokojíku, připomínající přelom minulého století, a chodba, mapující víc než stopadesátileté dějiny Staré školy, (která se stala naším sídlem) staly „předmětem“ trvalého zájmu návštěvníků. A lidé, jakoby nevnímali stísněné prostory, začali opět nosit zajímavé a mnohdy velmi hodnotné exponáty a fotografie, obohacující naší muzejní sbírku. A věřte, že mnohdy to bylo k pláči, když jsme museli odmítnout dar přesahující naše možnosti důstojného uskladnění. Tyto a další okolnosti nás vedly k myšlence obnovit muzejní besedy pro veřejnost. A tak jsme se rozhodli, my pracovnice knihovny a muzea spolu s kolegy z Historicko-letopiseckého aktivu, opět uspořádat každou poslední středu v měsíci pravidelnou besedu.
Tou první byla beseda kolegy Dr. Václava Cichoně na téma „Národopisný spolek Sedlišťané“. Také druhá beseda pro veřejnost v podání PhDr. Jiřiny Pavlíkové se konala ve foyer našich prostor (takto důstojně nazýváme společnou chodbičku, o kterou se dělíme s ostatními obyvateli naší budovy). Už tato druhá beseda se stala tak populární, že poslední příchozí návštěvníci stáli fakticky venku. Nu a jak to bývá, zase nám pomohli přátelé, tentokrát skauti, kteří nám od té doby pravidelně půjčují nejen vlastní dataprojektor, ale také prostory své klubovny, která pojme v klidu padesát až šedesát hostů. Dalšími zajímavými přednáškami nás obohatili pan Ing. J. Jokl, který vyprávěl o zaniklém zámku v Bartovicích, dále paní kronikářka Cecilie Stachová, p. Mgr. Jaromír Polášek, který přednášel o Beskydech. Pro velký zájem vystoupila znovu p. PhDr. J. Pavlíková, která se představila s besedou o zaniklých panských sídlech na Těšínsku. Zajímavá byla také beseda s R. Hillem o putování po Americe. Dá se říct, že k nejzdařilejším patřila beseda Osamělý poutník, věnovaná památce našeho muzejního přítele pana Zdeňka Marenčáka.
Z textu – O Šenovském muzeu v roce 2011, ředitelka Simona Slavíková – Věstník Šenovského muzea 2011
