Vzpomínky pana V. Koláře na dobu druhé republiky a protektorátu (1938-1945), kdy Šenovem procházela hranice s Polskem, později nacistickou třetí říší.
DŘEVĚNÁ HRANICE
Tento termín je údajně používán k provizornímu vytyčení hranice kolíkováním do doby, než dojde ke geografickému zaměřování a vytyčení pevnými mezníky a informačními tabulemi mezi státy. Obdržel jsem od vnuka Marka otázku, jak vypadalo značení hranice mezi ČSR a Polskem, později mezi tehdejším protektorátem a Německem na území Šenova. Už v minulých částech mého povídání jsem se na některých místech o situaci hranice zmiňoval. Vezmu to ještě jednou zcela od začátku dřívějšího problému stanovení hranic mezi státy.
Spor o stanovení státní hranice po ukončení 1. světové války (1918) a po rozpadu rakousko-uherské monarchie byl poměrně složitý, jak jsem již uvedl v dodatku „Slezsko“. Dnes už je jen málo pamětníků, kteří dokáží odpovědět na otázku o trojhranici u Bohumína. Ano, u Bohumína se na řece Odře stýkaly státy: ČSR, Polsko a Německo. Se stanovenou hranicí mezi Polskem a ČSR v r. 1918 po celou dobu nesouhlasilo Polsko a po nástupu Hitlera v Německu, který začal předkládat územní požadavky, to byla pro tzv. beckovské Polsko lichotivá zpráva a začaly politické přípravy na přivlastňování Těšínského Slezska opět k Polsku.
S odstupem času musím konstatovat, že přípravu nové hranice začali rafinovaně — tajně, zejména pokud to vztáhnu na území Šenova. Na začátku školních prázdnin (1938) si na Podlesí, konkrétně v malém zalesněném údolí poblíže evangelické kaple, postavili polští harceři (skauti) svůj prázdninový tábor. Pro nás kluky z Podlesí i okolí to bylo něco nového, často jsme je navštívili a dokonce organizovali hry. To bylo všechno jen tak naoko, neboť dospělí vedoucí harcerů organizovali poznávací vycházky do okolí, i celodenní, a o těchto vycházkách si prováděli náčrtky vesnic, potoků, řeky, vlastně si upřesňovali mapy od Petřvaldu až za Žermanice, Bruzovice a k Jablunkovu. Jak to nazvat? Primitivní, ale velmi účinná špionáž. Jak lze dnes konstatovat s velkou pravděpodobností, měli jasno, kam až při okupaci v říjnu 1938 mají postoupit a vojensky obsadit.
Obsazeny byly město Bohumín, Rychvald, Petřvald, Šumbark (dnes městská část Havířova), Dolní Bludovice, části Žermanic, Bruzovic a dál okolí řeky Lučiny až k Jablunkovu. Šumbark byl obsazen pouze po stanovenou hranici se Šenovem. Ihned nato začaly politické i vojenské tahanice o obsazení části Šenova-Podlesí, jako důvod bylo uváděno osvobození občanů hlásících se k polské národnosti, evangelická kaple a železniční vlečka na šachtu Pokrok v Petřvaldě vedoucí přes část Šenova-Zadky a Pežgovským lesem. I přes velká protestní shromáždění občanů Šenova i Bartovic museli vyjednávači ustoupit a postoupit část Šenova-Zadky a Podlesí a stanovit novou hraniční čáru. Průběh hranice Šenovem: od geografické hranice s Petřvaldem, podél Bartovického lesa, navazovala na malý potok u křižovatky Petřvaldská a V Družstvu (dnešní pojmenování), potok teče pod ulicí Těšínskou pod křižovatkou, směrem na bývalé hřiště tělovýchovné jednoty Orel, dále pak ke křižovatce Na Sedlácích a Pod Školou, napojen na řeku Lučinu a proti proudu řeky směrem na dnešní Havířov, Bludovice, Žermanice atd. Po dosažení této hranice si polská pohraniční policie postavila strážní budky na ulici Těšínské u domu č. 489 a na křižovatce Na Sedlácích a Pod Školou. Hlavní stanici si vymínili v rodinném domě č. 631.
Celá hranice přes území Šenova byla střežena pochůzkami až do 1. září 1939, kdy ta okupovaná část Podlesí a Zadků byla obsazena německou armádou a převzata na stejné hraniční čáře. Německá pohraniční policie až do března 1939 používala bývalé polské stanoviště. Po okupaci ČSR a nastolení protektorátu Čech a Moravy si postavili nová stanoviště, a to na přímo na křižovatce Frýdek-Petřvald, Ostrava-Český Těšín a na ulici Na Sedlácích u bývalého obchodu Budoucnost. Střežení bylo rovněž organizováno pochůzkami. Průběh hranice Šenovem po potůčku umožňoval překročení na mnoha místech a doslova suchou nohou. Polští pohraničníci byli velmi tolerantní vůči našim občanům emigrujícím z ČSR do Polska a dále přes Rumunsko a Jugoslávii do Francie, též do Sovětského svazu; nezadržovali je, ba dokonce umožňovali pohyb do tehdejšího sběrného střediska v Šumbarku v hostinci U Buchty a odtud vlakovými soupravami dále do vnitrozemí. Jinde už jsem se zmiňoval o pašování osob, i dokonce o přechodu armádního generála Svobody vlakem přes Šenov do železniční stanice Šumbark.
Naproti tomu první němečtí pohraničníci byli ostrá banda, stříleli na průchozí uličkami či při překračování potoka. Později byli vystřídáni bývalými občany Rakouska ve službě německého Wehrmachtu. Museli sice vykonávat nějakou činnost, a to zejména na stanovišti ulice Těšínské jako hlavní silnici. Více méně ale byli mimo službu tolerantní k našim občanům, neměli rádi Hitlera, který okupoval Rakousko. Velká část jich byla ubytována v hostinci Horakůvka a dokázali se i sblížit s našimi občany, a tak tam z gramofonu zněly i zakázané české písničky, které i zpívali společně. Když se na ruské frontě Wehrmachtu nedařilo, došlo k úplnému přerušení přechodu osob, které docházely do zaměstnání na ostravských šachtách a hutích. Kvůli obavám z Polska byly okolo potoka u ulice Hasičské pomocí beranidel stavěna 3 řadová protitanková překážka a na ulici Těšínská dokonce vybudovali šachty, do kterých mimo vojenské přesuny vkládali silné traverzy tvaru I 30 cm, okolo potoka pak drátěné protipěchotní kozly.
Rozdělený Šenov měl i jednu zvláštnost: kostel a hřbitov byly na protektorátní straně. Pohraničním orgánům nezbývalo než vystavovat hromadné propustky pro pohřební průvody. A tak se občané i ze vzdálenějších obcí dostávali lehce přes hranice ne k doprovodu zemřelého, ale k návštěvě příbuzných i dál než v Šenově. Takový doprovod byl někdy dlouhý i 1 km do Šenova, nazpět však jen opravdoví příbuzní, a ti ostatní se vraceli „z pohřbu“ i okolo půlnoci. Jak bylo možno otěhotnět i „přes potok“ jsem se již zmiňoval jinde.
Dalším specifickým problémem bylo politické přidělení okupovaných částí Šenova. Okresním městem se stal Teschen (dříve Český a Polský Těšín) po stránce obecních záležitostí; za lékařem obyvatelé museli do Bludovic. Obecní hasiči zůstali na české straně, jakož i lékař MUDr. Doležal. Zase výhodné by bylo [pro obyvatele německého záboru] cestování po celém Německu i okupovaném Polsku. Nemohu potvrdit, kdo této výhody využíval, když v každém vlaku byly nepřetržité osobní i hospodářské kontroly, prý pašování nedostatkových potravin, když vše bylo na přídělový lístkový systém.
Na okupaci Polskem a potom Německem nejvíce doplácely a utrpěly děti školou povinné. Mohu uvést konkrétní případy. Bratr Josef začal navštěvovat českou školu v r. 1935, v r. 1938 musel pokračovat a učit se polsky, 1. 9. 1939 po okupaci Polska Německem pokračovat ve výuce němčiny, školu ukončil v r. 1944. Rodnou řeč sice uměl dobře, neboť doma se četly pohádky. Po 9. 5. 1945 už nebyl školou povinný, ale jakýkoliv nástup do zaměstnání byl problém, neboť neměl de facto uzavřené školní vzdělání na české škole, ty předchozí se neuznávaly. Co dál? Nástup do dvouletého kurzu českého jazyka a pravopisu.
Moje manželka Valerie byla na tom ještě hůře: první třídu měla v polštině, další roky v němčině a ukončila povinnou školní docházku v r. 1945, ale jen jeden měsíc v češtině. Jak sama uvádí, byla z češtiny úplně „paf“, neboť doma se mluvilo víc polsky než česky. Dlouho nemohla pochopit, odkud se vzaly ty háčky a čárky nad některými písmenky, proč se „cz“ píše „č“ apod. Ihned pokračovala další dva roky výukou českého jazyka. Na maturitní vzdělání si počkala dobrovolnou návštěvou gymnázia tzv. večerním studiem až v r. 1970, aby se nemusela zahanbovat před dcerami.
O své školní docházce jsem se již zmiňoval jinde, jen uvedu, že po pětiletém dálkovém studiu průmyslovky jsem maturoval až jako čtyřicetiletý v r. 1968. Na závěr tohoto odstavce mohu uvést, že z výuky polského jazyka nám nezbylo nic než ta slezská mluva, kterou se mluvilo doma. Útrapy způsobené německou okupací a výukou němčiny byly tak velké, že jsme úplně zanevřeli na německý jazyk, i když v našich „mozkových závitech“ těch německých slovíček zůstalo dost a pokračování ve zdokonalování němčiny už vzhledem k věku nemá cenu pokračovat. Co ta dřevěná hranice? Nikdy nebyla geograficky vytyčena ani žádným způsobem označena. Po 9. květnu 1945 neuznána, zůstala jen jako historie 2. světové války.
