Vyprávění pana J. Rajduse
O TĚŠÍNSKU, HLAVNĚ V LETECH 1938-1945
Česko-polsko-uherská jednání ve Visegrádu (1335)
Když se za vlády krále Jana (1310–1346) opět připravovaly plány na připojení Polska a Slezska ke Koruně české, cítila se hornoslezská knížata ohrožena. Proto aby ušetřila obyvatele svých krajů eventuálních potíží, dobrovolně se Janovi poddala. Když příkladů knížat hornoslezských následovala i knížata dolnoslezská v dubnu r. 1329 a sousední země českého království proti tomu protestovaly, nezbývalo králi Janovi nic jiného, než aby se smířil s Poláky a Uhry. To postřehl také syn Karel, a tak r. 1335 bylo uzavřeno v Sudoměři na jeden rok příměří s Kazimírem polským a jeho švagrem králem uherským. 24. srpna a pak i 19. listopadu r. 1335 sjeli se králové Jan český, Kazimír polský a Karel [Robert] uherský na hradě Vyšehrad (Visegrád) nad Dunajem, kde byly přijaty dohody mezi Čechy a Poláky. Král Jan český a Karel uherský vzdali se ve prospěch Kazimíra polského všech práv k Polsku a polští zmocněnci vzdali se ve prospěch koruny české všech knížectví slezských a tím byly vypořádány vztahy české a polské na dlouhé časy. Kazimír polský se zavázal zaplatit Janovi českému 20 tisíc kop grošů pražských za zřeknutí se Polska, za což se zaručil král Karel uherský. Tím byla uzavřena smlouva „věčného pokoje“. Český král Jan od této doby přestal užívati titulu „krále polského.“ Tehdy také byl zpečetěn osud Slezska, spojeného s Korunou českou, a těšínská knížata dosáhla u pražského dvora vysoké vážnosti a král Karel (syn Jana) našel výtečného pomocníka v knížeti Přemkovi (✝1409). Podobně jako král Václav IV. bohužel i Přemek udělil Těšínu německé právo, čímž přispěl k šíření němčiny na Těšínsku. Nástupcem Přemka byl Boleslav II. (✝1430). Za jeho vlády byl upálen v Kostnici r. 1415 Mistr Jan Hus. Když nastala doba husitská a jejím příchodem hroutilo se staré panství Němců a jazyk český nabýval moci nejen v kostelích, ale i zámcích šlechty, a stal se tak konečně úřední řečí na Těšínsku…
Sedmidenní válka (1919)
Konec 1. světové války 28. října 1918 přijaly země Koruny české s nadšením, jásalo i Slezsko. Ale radost byla předčasná. Němci z Opavska se pokusili o zřízení samostatné sudetské země (Sudetenland). Jejich úmysl byl překažen obsazením Opavska českým vojskem 18. prosince 1918. Hned nato došlo také na Těšínsko, na které si činili nároky Poláci hlásající: „Ostravica Polski granica“ a prohlásili 29. října 1918, že Těšínsko náleží jim, a ihned obsadili Košicko-bohumínskou dráhu, Těšín, Karvinou, Bohumín a vypsali zde volby do varšavského sněmu. Proti nim však vyrazil plukovník Šnejdárek s českým vojskem a obsadil v krátké době celý ostravsko-karvinský revír až ke Skočovu. V těchto bojích zahynulo 21 českých vojáků, kteří byli pohřbeni nejdříve v Polském Těšíně a v r. 1927 byli převezeni do Orlové. Nastala tzv. „sedmidenní válka,“ neštítící se největších zvěrstev. Češi se chtěli s Poláky dohodnout po dobrém, ale bezvýsledně. Výsledkem československo-polského sporu o Těšínsko bylo stanovení nové demarkační čáry, která rozšířila území kontrolované českým vojskem. Z původních 213 těšínských obcí (stav z r. 1916) připadlo 115 obcí ČSR, 81 Polsku a katastr 17 obcí byl dělen, z polské obce Jaworzynka byla K ČSR přidělena osada Hrčava (288 ha), v níž žilo ve 30 domech 186 českých obyvatel.
Vyhrocování československo-polských vztahů (1935-1938)
Po 1. světové válce se česko-polské vztahy neustále zhoršovaly a vyvrcholily po nástupu fašisticko-beckovské vlády v Polsku. Od července 1935 se stupňuje napětí mezi Československem a Polskem. Katovický rozhlas šíří zprávy o utlačování Poláků na Těšínsku, „o bezpříkladném barbarství“, jakého se dopouštějí Češi na Polácích. Toto soustavné štvaní i několikrát denně znepokojuje obyvatele těšínského kraje.
V odpověď na toto štvaní svolává těšínská Sokolská župa Jana Čapka manifestaci na 28. října 1935. Srazu se zúčastnily všechny tělocvičné spolky, vojsko, hasičstvo, národní garda, skauti a davy lidí z blízka i zdaleka. Vzdor krajně nepříznivému počasí, zúčastnilo se manifestace přes 30 000 lidí. Ze Šenova bylo vypraveno 5 nákladních aut s účastníky, sokolstva, členů DTJ, hasičstva a dalších. Manifestace byla klidná a důstojná, byla také vysílána čsl. rozhlasem.
O prázdninách v r. 1938 si skupina polských harcerů postavila v Šenově prázdninový tábor nedaleko evangelické kaple v neobvyklém místě v menším dolíku s vyvěrajícím pramenem. Tábor budil zvláštní pozornost a mnoho dětí i dospělých z okolí jej navštěvovalo. Harceři pořádali také časté táboráky na vzdáleném orelském hřišti s programem i zpěvem písní (na jednu si vzpomínám: „Od Těšína jedě fůra, na ní šedí Waligura i popija čaj, čaj, čekulade, černum kave, i popija čaj, čaj, čekulade, rum…) Na těchto akcích mívali vždy tzv. knihu návštěv, do níž se návštěvníci podepisovali. Podle nepotvrzené zprávy se s těmito podpisy operovalo při pozdějším rozhodování o česko-polské hranici v Šenově. Dodnes zůstává nezodpovězena otázka, kdo a za jakým účelem harcery někde od Těšína do Šenova pozval, do lokality, kde nikdo předtím ani potom netábořil a která byla později Poláky okupována?
Mnichovská dohoda (1938)
Mezitím polská beckovská vláda ultimativně žádala čsl. vládu o odstoupení Těšínska až po řeku Ostravici do 15. října. Polská policie s armádou začala usnesení beckovské vlády okamžitě plnit a již 4. října zabrala území až po Těrlicko a řeku Stonavu. Do 10. října byly obsazeny Dolní Bludovice a 12. října obec Šumbark a území ostravsko-karvinského revíru. Polské okupační vojsko po obsazení Šumbarku chtělo pokračovat v záboru dál směrem na křižovatku v Šenově u Alejského dvora a dále pak až po řeku Ostravici. Do cesty se jim postavila čsl. vojenská posádka ubytována v hostinci p. Šodka a finanční stráž ubytována v hostinci pana Chroboka, kteří její postup zastavili a vytlačili ji na pozici k trati Šumbark–Pokrok, kde se vojáci zakopali. 4. listopadu získal odborný učitel pan Podešva zprávu, že v Praze zasedá česko-polská mise a upřesňuje novou česko-polskou hranici, a druhého dne gen. Hrabčík sděluje, že nová hranice byla již v hrubých rysech stanovena. 6. listopadu přijela si ji do Šenova prohlédnout. 7. listopadu sešli se pan učitel Rafael Jaroš (kronikář), řídící učitel pan Maceček a starosta obce Šenova pan Novák, aby připravili návrh na delimitační čáru tak, aby byly zohledněny případné požadavky na její úpravu. 8. listopadu přijela z Prahy celá česko-polská mise, aby si prohlédla budoucí česko-polskou hranici. Přijeli 4 Poláci, mezi nimi podplukovník Kopański, a za českou stranu generál Hrabčík, major Kratochvíl, okresní hejtman Cidlík a starosta obce pan Novák. Jednání bylo velmi obtížné a bylo docíleno jen toho, že návrhy naší komise byly zaprotokolovány a odeslány do Varšavy polské vládě. 9. listopadu začala evakuace budoucí zabrané části Šenova. Do Šenova přijelo 6 evakuačních aut mise generála Brauna z Místku. 12. listopadu byla již definitivně stanovena budoucí česko-polská hranice. 16. listopadu již od ranních hodin se shromažďovali šenovští občané na státní silnici na Podlesí zvané Císařská. Když v 11 hodin 30 minut přišla zpráva, že polské vojsko pokračuje v obsazování obce Šenov. Nic nepomohlo, že lidé plakali, lehali si před pochodující vojáky na silnici a tím bránit v postupu polského vojska. České četnictvo a vojsko se řídily rozkazem uvolňovat cestu pochodujícímu polskému vojsku. S polským vojskem šli zároveň polští financi a policisté.
Od druhé republiky do začátku války (1938-1939)
5. prosince se začalo ve škole na Podlesí vyučovat, ale již polsky. České děti z obsazeného Šenova chodily zpočátku do staré školy u kostela a později do školy umístěné v hostinci na Horakůvce, v kině Lucina a v obecní knihovně. Dlouho však děti ze zabraného území do těchto škol nedocházely. Pověstní policisté v modrých uniformách se o to postarali. Chytali je, brali a trhali jim sešity a knížky,
a dokonce je i bili. Rodiče byli hrozbami vysokých pokut donuceni posílat děti do polské školy. Kromě těchto křivd byly páchány křivdy na obyvatelstvu, jako pronásledování zejména členů různých společenských organizací, ale i těch, kteří se nijak v minulosti veřejně neangažovali, byli donuceni se vystěhovat státní zaměstnanci, učitelé, lékaři dokonce i horníci. Termín vystěhování byl stanoven do 24 hodin, jinak jim nebyla zaručena bezpečnost. Pokus o ilegální přechod byl trestán bitím pendrekem na strážnici… Nelze vylíčit všechna příkoří, která byla způsobena občanům okupací ryzí české obce Šenov s pěti tisíci obyvateli, v níž žilo jen 53 Poláků. V důsledku okupace připadlo 382 popisných čísel domů a usedlostí do Polska a 378 popisných čísel do Československa. Snad se tak stalo kvůli osvobození oněch 53 „utlačovaných“ Poláků. V době okupace Šenova v r. 1938 mi bylo 16 let a na tuto dobu si ještě dobře pamatuji.
Po okupaci poloviny obce Šenova náš rodinný domek zůstal na čsl. území, vzdálen asi 100 m od česko-polské hranice. Okupace této části obce způsobila jejím obyvatelům mnoho problémů, jak jsem je již dříve v těchto vzpomínkách pojmenoval, takže mnohé rodiny se snažily přestěhovat do neokupované části obce, třeba do divadelní šatny, jak tomu došlo v nedaleké obecní hospodě Horakůvka. Také v našem rodinném domku bylo poskytnuto ubytování čtyřčlenné rodině v malé podkrovní světničce a přilehlém půdním prostoru. Mnohokrát byl našimi rodiči poskytnut nouzový nocleh těm, kterým se nepodařilo projít hranici ze zaměstnání. Také jsme poskytovali informace o pohybu finanční stráže při pokusu o ilegální přechod mnoha občanům. Naproti našeho rodinného domku stála u silnice budova finanční stráže a mnoho ilegálních přechodů se uskutečnilo v zákrytu našeho domku tak, že je finanční stráž nemohla vidět.
Polská okupace Těšínska postihla celé politické okresy Fryštát a Český Těšín, zasáhla i tři obce v okrese Frýdek (Šenov, Vojkovice a Žermanice). Rozloha okupovaného území činila 830 km². Odhaduje se, že z okupovaného území odešlo či bylo vysídleno přes 30 tisíc Čechů a přes 5 tisíc Němců, takže v tomto území zůstalo celkem 200 tisíc obyvatel, z toho 80 tisíc Čechů, 100 tisíc Poláků a 15 tisíc Němců. Polské hospodářství získalo záborem Těšínska 16 kamenouhelných dolů, 4 koksovny, hutě v Třinci, železárny v Bohumíně a Fryštátu. České organizace a spolky byly bez výjimky rozpuštěny a jejich jmění zabaveno.
Od okupace Česko-Slovenska (1939-1945)
Po okupaci Československa německou armádou v březnu 1939 se státní hranice probíhající Šenovem nezměnila, byla však již střežena německou finanční stráží. Před napadením Polska německou armádou 1. září 1939 byla hranice uzavřena drátěnými překážkami a mohutnými dřevěnými piloty, které rozdělily naše polnosti na dvě části, a na vyvýšeném místě bylo vybudováno i kulometné hnízdo. Tímto opatřením byl ilegální přechod hranice na území již zvaném „Olzagebiet“ úplně znemožněn.
Již prvního dne německo-polské války 1. září 1939 bylo Těšínsko obsazeno německým vojskem. Padli zde již první polští vojáci a příslušníci domobrany, kteří se postavili Němcům na odpor. Další desítky místních občanů zahynuly v bojích tzv. zářijové kampaně r. 1939 na různých místech Polska. Podle Hitlerova výnosu z 26. října 1939 se Těšínsko stalo součástí Německé říše. Při pozdější germanizační akci prohlásily německé úřady občany slezské národnosti („Slezáky“) za obyvatele německého původu a nutily je přijmout tzv. Volkslist, což znamenalo mj. povinnost vojenské služby v německé armádě. Za odmítnutí hrozily přísné tresty jako vězení, vysídlení či deportace do koncentračních táborů. Taktéž občané, kteří odmítli poněmčení nebo nevyhovovali z rasových či politických důvodů, byli určeni k vysídlení a přímé likvidaci. Například v říjnu 1943 zbylo v okrese z původních asi 2000 těšínských židů jen 28 osob.
Po celou dobu okupace se na Těšínsku odehrávaly veřejné a většinou hromadné popravy odbojářů, jak tomu bylo např. v Těšíně, v Mostech u Jablunkova, v Návsí, v Oldřichovicích, v Horní Suché nebo v Petřvaldu, a také gestapem hromadné vyvraždění občanů „Slezských Lidic“ – Životic, kde bylo 6. 8. 1944 postříleno 36 obyvatel obce a jejího okolí.
Prameny a literatura:
- František Palacký: Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě
- Ervin Tengler: Těšínsko v historii a pověstech
- Mečislav Borák: Těšínsko v letech 1938–1945
- Šenovská obecní kronika r. 1920–1949
- Adolf Heyduk: Slezská vlasti, půdo svatá, země nejkrásnější všech, tobě láska vrchovatá, tobě poslední můj vzdech…
